Velmi osobní zpráva o nošení dětí v šátku a nosítku

Malá Anežka mi právě usnula v nosítku, ručkama mne objímá, čumáček zabořený do mého hrudníku, spokojeně si oddychuje a já si říkám, že o tomhle prostě musím napsat. Pro vás, kteří si možná kladete otázku: „Co na tom nošení všichni mají?“ Jestliže jste ještě nepropadli kouzlu nošení, doufám, že se mi podaří vás nalomit, abyste to aspoň zkusili. Jednou, jedinkrát. Jsem totiž přesvědčená, že objevíte nový svět! Svět, kde se nemusíte tahat s kočárkem do MHD či do schodů, zbude vám volná ruka pro staršího brášku, nemusíte mít strach, zda dítěti není zima, dost pravděpodobně mu to pomůže při bolavém bříšku a vám to nastartuje vlnu těch správných hormonů pro vaši pohodu i dostatek mléka pro kojení. Zasurfujte si na této vlně a katapultujte vaši vzájemnou lásku do nebeských výšin! 

S dítětem na rukou

Něco na tom rčení je: „nosit někoho na rukou“ je výrazem nejvyšší pocty, jaká se uděluje jen těm, které bezvýhradně milujeme, nebo jsou pro nás jinak výjimeční. Už samotné pořekadlo ovšem počítá s tím, že to je pěkná fuška, jinak by to přece byla docela běžná věc! Ale znáte to. Někdy to nejde. Dítě už od rána kňourá, mrčí, zlobí se, nebo je dokonce takzvaně „neodložitelné“. Natahuje ručičky a vy víte, že jsou jen dvě možnosti. Nechat ho plakat nebo vzít do náruče.

Věřím, že čím více dětí maminka má, tím lépe zdokonaluje svou schopnost dělat věci s dítětem na rukou: vaří, vysává, nanáší si maskaru, obléká starší dítě… A časem se propracuje k dokonalosti, když si třeba dokáže zavázat tkaničku u bot jednou rukou.

Čím je dítě starší, tím je to s ohledem na rostoucí váhu obtížnější. Ale jako na potvoru to neznamená, že poptávka po chování klesne. Rostou přece zoubky, bříško musí trávit mnohem složitější jídla, okolní svět je stále složitější. Tak nám nezbývá, než si odfrknout a vyhoupnout ho do náruče. Stojíme přitom nakřivo jako paragraf a snažíme se vyčistit si zuby, uklidit drobky po snídani, nebo neseme dítě na boku z města a druhou rukou tlačíme kočárek. Do kopce! Protože ho samozřejmě nechceme nechat plakat.

Víme, že dítě nemá „za chvíli“ či „za pět minut“. Má jen „teď a tady“ a je možné, že se jeho svět právě zhroutil a ono se potřebuje ujistit, že je vše v pořádku. Nechápe, že jste zrovna v MHD, na nákupu, nebo vyzvedáváte staršího ze školky.

Protože láskou hoří i to srdce trpasličí

Naschvál jsem začala tou praktickou stránkou věci. Ale ta je ve skutečnosti už pro mne dávno podružná. I když přiznávám, že jsem z těch, kdo nesmírně oceňují vynález nošení v šátku či nosítku jako nepostradatelnou praktickou pomůcku a vlastně si už ani neumím představit, jak bych to vše bez nich zvládala, je pro mne nošení už také – a to hlavně – srdcovou záležitostí.

Už v momentu, kdy jsem za asistence laktační poradkyně svého pětidenního synka uvázala do šátku poprvé, zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do naší lásky, do tohoto nádherného způsobu, jak ji prožít, zintenzivnit, jak rozdmýchat city a nechat rozproudit ve svém těle záplavu endorfinů. Houpala jsem ho, hladila, líbala do vlásků, neustále jsem se ho dotýkala. Zamilovala jsem se do nošení. Okamžitě.

Hned jsem ucítila ten pradávný pocit, že tam je mé dítě správně, tak to má být. A on to asi cítil taky, protože hned usnul.

Měli byste vidět ten totálně spokojený výraz! To je zkrátka něco, co u svého dítěte vidět chcete, a pokud možno co nejčastěji. Co se v nás obou od té doby ještě mockrát odehrávalo, jsem lépe pochopila o něco později při četbě Konceptu kontinua, což mimochodem v této souvislosti také moc doporučuji.

Tak blízko, jak to jenom jde

Pořád si říkám, co je hezčího, než mít své miminko pěkně u sebe. Tak blízko, jak to jenom jde. Cítit jeho dech na své kůži, cítit vůni jeho jemných vlásků, teplo jeho droboučkého těla, hladit jeho něžnou ručku ve spaní, vnímat jeho dokonalost.Zvlášť ty nejmenší děti se zdají tak křehké a zranitelné. Když jsem byla úplně čerstvou maminkou, měla jsem o malého Ondřeje pořád takový strach. Nechtěla jsem ho nechat někde spát, pořád jsem ho chodila kontrolovat, zda spí, zda dýchá, možná vám to něco připomíná!

U nás doma jsme se postupně s velkou úlevou postupně oprostili od některých pozůstatků viktoriánské výchovy, která umístila děti, a tím myslím i nás, do postýlek a kočárků. Možná je to někdy jen podvědomý strach, který nám brání udělat něco jinak, než to dělali naši rodiče, zkrátka proto, že jsme také stále jejich děti a toužíme jim vyhovět, dělat věci „správně“. Ale co když i ti, kdo nás svým vlastním příkladem učili vychovávat děti, jsou nevědomky také obětí této přísné a odtažité výchovy, která je nechtěným dědictvím z dob dávno minulých? (Na tuhle zajímavou souvislost upozorňuje Tom Hodgkinson v knize Líný rodič.)

V žádném případě tu však nechci hlásat nějaké rituální ničení kočárků. Ono vozit dítě v kočárku má taky své přednosti, které tady určitě jmenovat nemusím, ale jak jsem ve svém okolí vypozorovala, kdo jednou nosit začal, zpravidla se do nošení zamiluje a využívá rád výhody mít ruce volné co nejčastěji. Asi za to může mimo jiné ten koktejl hormonů. A u mne i ukojený „slepičí pud“, jak říkám, čímž mám na mysli, že mi dělá dobře mít svá děťátka pěkně v bezpečí pod křídlem.

Co když se mu tam nebude líbit? Aneb nenosivé děti

Občas zaslechnu příběh, jak se některé dítě nosit nechce. Inu, i když jsem to nezažila, stát se to jistě může, ale je také možné, že kojencova momentální nelibost má úplně jiné důvody. Možná se mu právě v tom krásném nosítku, které maminka pečlivě vybrala a dala za něj fůru peněz, prostě nelíbí, ale zato by se mu moc líbilo v nějakém měkoučkém šátku. Možná se mu právě zachtělo na malou nebo nedejbože na velkou stranu a ono si nechce znečistit hnízdečko. Možná ho tlačí nějaký záhyb mikinky, anebo je mu zkrátka horko.

Je-li už dítko větší, možná právě zatoužilo po větší svobodě a chce zrovna vyrazit objevovat svět, ale zato se bude moc rádo nosit v podvečer, až bude objevováním celé znavené. Možná je pro něj vůně mlíčka, které je u maminky na srdci tak blízko, příliš neodolatelná. Umožněte mu, ať se obslouží, a máte nejspokojenějšího kojence pod sluncem.

Z bříška na bříško

Dnes, kdy nosím druhé dítko, musím říct, že mi už přijde úplně logické, že po narození se zkrátka dítě jen přesune z bříška – na bříško. Netrpím žádnými abnormálními bolestmi zad, určitě ne většími, než když jsem dříve seděla na židli v kanceláři. Spíš naopak, jsem v lepší kondici, záda mám lépe zpevněná. Netrpěla jsem pod váhou dětí, vždyť když jsem je nosila uvnitř, měla jsem navíc pár kil a k tomu plodovou vodu.

Věděli jste, že nošení v šátku podporuje rozvoj motorických schopností dítěte? Je pro ně nejen nesmírně zajímavé, ale i přínosné být třeba občas taky hlavou dolů, účastnit se matčina různorodého pohybu. Věděli jste, že při nošení musí děti zapojovat do hry neustále mnohem více svalů, než je tomu při ležení v kočárku?

Nosím je ráda. Menší roční Anežka mi právě spí v nosítku a já se pohupuji na gymnastickém míči. V posteli by mi takhle pěkně nespala, ale to bych vám nemohla napsat tuto zprávu. A staršího Ondráška, byly mu už tři roky, občas taky vezmu ještě do šátku – výhradně na záda a výhradně do našeho speciálního superšátku na nošení batolat. Někdy se potřebuje ponosit, aby usnul, nebo uklidnit, když je nemocný. Možná si potřebuje občas ještě připomenout ten pocit těsného objetí a nejbližší blízkosti mého těla – čas, kdy byl v lůně.

Buďte krásná i s šátkem či nosítkem

Symbolicky v poslední kapitole se zaměřím na nás, na maminky. I když je úžasné, nosí-li tatínkové anebo babičky, nalejme si čistého vína, nošení je asi hlavně na nás. Často si říkáme, hlavně, ať to prtě je v pohodě, já to přežiju, vědomě či nevědomě se tak odsunujeme na poslední místo. Totéž platí o vzhledu, který s příchodem potomka zpravidla trochu flákáme. Pravděpodobně jste v šestinedělí podobně jako já nechodily spát s maskarou na očích a pokud jste vyrazily ven, možná jste měly jednu ponožku modrou a druhou zelenou.

Mám pro vás skvělou zprávu! Nošení dětí dokáže být také nesmírně elegantní, krásné a co se týče vzhledu, také inspirativní!

Co značek šátků v poslední době vzniklo, co nádherných vzorů, rozmanitých materiálů a barevných kombinací to přineslo, jeden je hezčí než druhý. Parádivé maminky, které znám, jich mají několik a slaďují si je s oblečením, jeden den si vezmou ten, druhý den jiný, protože k tomu mají ten hezký svetřík. Mít více šátků už dnes není takový problém, protože trend nošení se naštěstí pro nás projevuje i na nižších pořizovacích cenách. Obrovský boom zažívá také tzv. nosící oblečení pro maminky i děti, tedy bundy, mikiny, trička, svetříky, ale i návleky na nožičky či nejrůznější zateplené čepičky a oblečky pro miminka. Dnes už nemusíte být pouze sportovního založení, aby se vám současná nosící móda líbila.

Já to řeším spíše neutrálními barvami šátků a nosítek, které lehce se svým šatníkem zkombinuji, ale jsem stále zamilovaná do našeho měkoučkého šátku s podílem vlny v barvě holubí šedi a s reliéfem ptačích per. Pokud jste spíše praktická či sportovní maminka, možná oceníte spíš nosítko, dejte si ale velký pozor na to, zda je takzvaně ergonomické a vybírejte pečlivě podle věku dítěte. Nosítko oceníte i tehdy, je-li už děťátko větší a bude chtít z šátku občas ven a pak zase dovnitř.

Osobně jsem přesvědčená, že nošení dětí přináší mnoho a mnoho plusů pro maminku i pro dítě. Naplňuje mne štěstím, když vidím, že ve městě, kde žiju, nosí děti čím dál více maminek a kurzy vázání šátku i cvičení s dětmi v nosítku jsou narvané k prasknutí. Vím totiž, že přibývá nejen krásných nosících maminek, ale také spousta navýsost spokojených miminek, které jsou mamince blízko, blizoučko – právě tak, jak to ve svém zranitelném věku potřebují nejvíce.

 Alena Střelečková

Autorka článku, maminka dvou dětí, redaktorka blogu MAJKA-SHOP a blogu jedinečného online předporodního kurzu POROD BEZ OBAV

„Mateřství mne naučilo především jednu věc: čas, ten není a nebude. Je zapotřebí si ho udělat co nejdříve – na to, co nás baví, co nás naplňuje, co nás činí šťastnými! Miluji chvíle, kdy jsme společně s mou rodinou. Ráda tvořím. Píšu. Listuji v chytrých knížkách a učím se nové věci. Učím se od dětí. Vařím a peču. Připravuji si svou vlastní přírodní kosmetiku. Miluji některé moderní vymoženosti, jako třeba GPS, ale i přírodu, přirozenost, jednoduchost. Ráda se vracím k tradicím a ke kořenům.“