Jak to mají tátové u porodu?

Čtete správně, neupsala jsem se. Skutečně dnes píšu hlavně o tátech a o tom, jak to mají oni u porodu. Protože nejen maminka, ale i otec je součástí toho všeho mumraje okolo miminka. Na rozdíl od matek, které devět měsíců nosí miminko pod srdcem a seznamují se s ním svým vlastním způsobem, tátové to tak nemají. Neprožívají nevolnosti a ani první návaly emocí po samotném porodu. Nebo snad ano?? 

Být u porodu je dnes povinné?

Hrozně mě zajímalo, co prožíval můj muž v porodnici. A tak jsem se ho na rovinu zeptala. Odpověď mě ani moc nešokovala, ani nerozněžnila a ani chlupy na rukou mi nenaježila. Hold čekala jsem něco jiného. Asi jako každá matka, která svého chlapa dovedla až do porodnice a nechala se povzbuzovat v domnění, že muž bude na konci toho všeho maratonu výskat radostí a brečet štěstím jako já. 

Což o to brečení ani tak nešlo, on skutečně slzu uronil, ale chlapsky, tak nějak pro sebe, aby to nebylo vidět. 

A co mi vlastně řekl?

"Byl jsem rád, že jsem u tebe, ale bylo to hrozně dlouhé, občas nuda, a pak na konci jsem měl pocit, že ti nedokážu pomoct a že hrozně trpíš".

No a to jsem slyšet nechtěla. Protože jsem přece ženská ze železa. A také mi to přišlo líto, že se o mne tolik bál a měl takové nanicovaté pocity. Ale byla jsem ráda, že tam byl, protože v určitých chvílích musel trošku za má rozhodnutí bojovat on, protože já nebyla schopná dát dohromady ani kloudnou větu.

Přesto mám v poslední době na jazyku takový dotaz do obecenstva (jak se říká) a ten souvisí hlavně s otcem u porodu. Odevšad slyším, jak je jasné, že otec u porodu té, nebo oné známé bude. Je to opravdu tak jasné? Nakonec si říkám, že by o tom, kde chce být muž, měl rozhodnout hlavně on. A to hlavně pro zdraví vztahu jako takového. Protože ne všichni muži jsou tvrďáci.

Netvrdím, že by nesnesli pohled na krev, natož že by se snad dostali do zorného pole, kde uvidí "všechno" v přímém přenosu. Ale podle slov vlastního muže je dost těžké přijmout tu bezmoc a dívat se, jak jediný člověk v jejich vesmíru trpí a oni mu neumí pomoci. A to je hrozně těžké.

Moderní civilizovaný otec versus otec z kmene

V mé oblíbené knize Svět, který skončil včera autor Jared Diamonds předkládá vlastní výzkum tradičních společností lidí a moderních západních společností. Mezi jeho výzkum patří hlavně sociologické jevy jako je porod, výchova dětí, péče o staré, péče o vlastní zdraví a podobně. V kapitole o porodech píše, že porody se u tradičních společností odehrávají v duchu takovém, kdy žena opustí tábor a sama odchází porodit dítě někam mimo tábor. Pouze u prvorodiček je to jinak, tam je většinou doprovází starší, zkušená žena.

Nikdy ne muž

Například u kmenu tradiční společnosti Kungů z jižních afrických pouští odejde před porodem žena daleko za tábor, dokonce až stovky metrů a tam sama porodí. Většinou se rodičky zdržují tzv. po větru nebo na doslech poslední chýše a to z toho důvodu, aby jim některé místní ženy mohly přijít později, až porodí, pomoci omýt a zabalit dítě.

V tradičních společnostech nefiguruje ani nemocnice, ani porodní sál a dokonce ani žádný muž u postele ženy, která rodí. Někteří mužové tradičních kmenů dokonce považovali porod za nečistou věc, protože se při něm objevovalo množství krve a žena přitom nezemřela. 

Ano, tyhle tradiční společnosti to mají jinak. Je mi to jasné, ale pořád pochybuji o tom, že je správné otce k účasti u porodu nutit, přemlouvat nebo citově vydírat, jak jsem to viděla v jedné nedávnou promítané reality show o zrození. V tom případě se do pozice přemlouvače pasovala i samotná porodní asistentka...

Když to sám chce...

Táta u porodu by měl být, jen když tam být chce a je na to sám připraven. Nechme jim tu volbu. Je opravdu důležitá i pro samotný vztah.

Já sama jsem měla pocity, že pokud můj muž odmítne jít se mnou k porodu, že mě asi nemá dostatečně rád a nemiluje mě. Ale to je skutečně zcestné a není to tak. Tohle jsem zjistila až po prvním porodu. Při druhém jsem se ho jednoduše zeptala, zda chce znovu jít se mnou, nebo zda mi pomůže tak, že bude s naší prvorozenou dcerou a bude se na miminko těšit s ní doma. A on řekl jednoduše to, co jsem potřebovala slyšet. 

O malou se postará určitě, ale pokud ho budu potřebovat, je mi k dispozici. 

A to já vím, že ho potřebovat nebudu, protože porod samotný budu nejspíš vnímat úplně stejně jako ten první. Budu v tranzu, budu rodit a nebudu po nikom nic chtít. Budu potřebovat hlavně být sama se sebou.

Táta bez obav

Současně na to navážu s představením nového kurzu Majky a Oldy Jandy, kteří se zaměřili společně na toto citlivé téma a zpracovali jej do hezkého a zajímavého kurzu z pohledu muže - Táta bez obav.

Do kurzu doporučuji vstoupit všem mužům, tatínkům, kteří se na svou novou roli v životě teprve připravují. Proč? Protože příprava na takovéhle situace v životě každého z nás by měla být důkladná. Sama jsem při prvním těhotenství neprošla žádným kurzem, nezjistila jsem si nic o péči o dítě, byla jsem hrdinka, že přeci porodím a pak že to přijde samo. 

Porodila jsem, to ano. Ale nic samo nepřišlo. Na koupání jsem se necítila, byla jsem jak na jehlách, neustále ve střehu. Nemohla jsem kojit, jak jsem se bála, že mi dojde mléko, když je prso splasklé. Dokonce jsem v noci hnala muže do Tesca, aby koupil Nutrilon, když jsem se probrala s mokrou košilí od mléka. To víte, zapomněla jsem podprsenku a nějaké ty polštářky na přebytečné mléko, ale strach, že už pro malou nic nezbylo, byl tak silný, že jsem ho stejně vyhnala ospalého do noci.

A se spoustou věcí to měl on stejně. Netušil jak uspávat dítě. Oba jsme nevěděli, jak dlouho má spát, kdy dávat najíst, jak přebalovat, proč pláče....

Postupně jsme se to naučili oba dva a dceru máme úžasnou, ale příště bych volila edukativní kurz, který mě dokáže v mnohém poučit dřív, než budu v koncích. Stejně tak muž. Sám řekl, že kdyby věděl, jak a co u porodu, mohl mi víc pomoci a nepřipadat si jako sedící budižkničemu.

Čtete tyto řádky a nejste muž, ale muže u porodu chcete? Darujte mu kurz Táta bez obav a oba budete koukat, jak se vám vše usnadní...

Koupit kurz Táta bez obav

Děkuji, že jste to se mnou vydrželi až sem,

s pozdravem Helena Lachowiczová, tým Majka-shop.cz

Foto: Shutterstock